Tak jsem konečně doma, na Bali...trvalo to opět nějakých 30 hodin ale jsem tady...a o tom pár fotek a slov vevnitř...


Inu, o tom že je to daleko, je asi netřeba mluvit, ale mohu s klidným srdcem říct, že je to hodě, hodně o hlavě, jak si to tam nastavíš...mě už to ani nepřijde, je to kousek jedním letadlem, pak si chrápneš na chvíli v Soulu na sedačkách, dáš čaj za 5 babek a kousek druhým letadlem - a jsi tady, kde jsi před dvěma měsíci byl...

A tady jsou opět ty super lidi, shledání bylo obrovský a mladý indonesanky byly naměkko, že jsem zpět, hehe.

Tak jsem si tak vybalil, sedl si v noci do Gazeba a koukal na oceán, a poslouchal ten nejmagičtější zvuk světa - zvuk vody, a přemejšlel, kde končí moře...

Je fine být zpět, opravdu jo.



Dal jsem si taky hned ponory, po dvou měsících zkoušek a práce a lítání a všeho, jsem se konečně zatopil jen sám pro sebe, jen prostě pro sebe...a první ponor nic moc, druhej už přes dvě minuty, a pak ten každej delší taky přes dvě a půl a tak nějak jsem cítil že i s tím JetLagem za hlavou, to tu bude nádherný.



A přijde zítřek, a proč odpočívat.

Jedem na MANTA POINT. Ano, tušíte správně. Potápět s těma největšíma letadlama na Bali...
Těsím se je slabý výraz.

Jsem zpět.
O tom, co bude moje každodenní žití, se dočtete tady, u mě.

Začínáme...