Sdílím tady u nás na oficiálních stránkách report od Mirka Čermáka, který se právě vrátil od nás z Viru - a protože pořád předkládám jen můj úhel pohledu, tak tady to je, jak to vidí studenti...

Bylo to s vámi Epic.
Snad více řeknou fotky, kamarádi...
A ted již nechám mluvit Mirka. Uvnitř...




"Právě jsem se vrátil z Viru…"

Mám za sebou další krásný týden v mém životě. Jak říká Martin, dal jsem svému životu pár okamžiků, kdy jsem zatajil dech. Potápěl jsem, hlouběji, než jsem si kdy myslel, ale stále ne tak hluboko, jak bych mohl. Cesta je přede mnou, cesta je i za mnou. A na té cestě jsem potkal skvělého instruktora, učitele, kamaráda Martina Cheníčka. Já mám vůbec zatím štěstí na dobré učitele, ať už v bojovém umění (Bujinkan), nebo ve freedivingu. Samozřejmě nejsem sám, tito učitelé mají spoustu báječných studentů, kteří měli stejné štěstí, a tak i já mám navíc spoustu báječných spolucestovatelů, leckdy opravdových přátel. A tak je to jako v té písničce od Michala Tučného - Když báječný muž potká báječnou ženu mají báječný život… 

Abych jenom neslintal… V prvé řadě musím zdůraznit, že toto štěstí beru s veškerou možnou pokorou. Ne každý má to štěstí, aby potkal báječné učitele, báječné ženy/muže a měl báječné děti. Stačí lusknutí prstů, abych neměl nic. Toto si stále připomínám a jsem vděčný za každý okamžik, který byl dobrý (a báječný). Kde není pokora, není nic.

Teď pár údajů pro nezasvěcené – týden byl plný freedivingu, neboli nádechového potápění, kdy se učíte potápět do hloubek 20-40 metrů (FII level 2) jen s vaším jedním nádechem. Nemáte jich víc, dolů jdete jen s jedním. A musí vám zbýt i na cestu nahoru. Pokud se to nepovede, máte tam buddyho, který vám musí pomoct, pokud to jde (zrovna po návratu jsme se dočetli na internetu, že v Dahabu v Blue Hole zemřel známý potápeč při poskytování Safety (buddy) :-( ). A abyste se mohli potápět BEZPEČNĚ, musíte znát spoustu věcí. A tak jsme se učili o lidském těle do poslední alveoly a nejzapadlejší kapiláry, o pravidlech, trápili tělo v dechových cvičeních, natahovali údy, roztahovali dýchací soustavu, čistili dutiny, atd. Když to všechno uděláte, na konci tam spadnete, ani nevíte jak. A tak i já, donedávna „Pool only“ max. 8 m s odřenýma (nebo spíš ucpanýma) ušima jsem záhy zaplul pod 20 m, jen to zasyčelo.


Tak, ale o tom tady vlastně nechci moc psát. Protože se o tom napsalo hodně, Martin píše každý týden. Já chci psát o nadstavbě. O tom, že s Martinem jsme probírali i spoustu dalších pohledů na život, přístup sama k sobě. Vezmu to heslovitě:

1) Přemýšlet. Na Martinovi se mi moc líbí, že nás nutí u tréninku přemýšlet. Že to není tupé hnaní za výkonem, ale probrání, rozebrání, vysvětlování, ptaní i odpovídání. Že nás drží zpátky v našich hloupých nápadech, a vysvětluje, proč to není dobré zrovna teď dělat. Že nás nutí k tomu, abychom se zamýšleli nad vlastním tréninkem sami. A nejen ve fríčku, i v běhání, józe, stravě… Nikoliv tvrdý trénink, ale chytrý trénink. Nebo klidně chytře tvrdý trénink :)

2) Ego. Pokora. K tomu bych připojil i heslo „Talent“. A to proto, že jsem si uvědomil, že Talent je dar, ale spojený s Egem je to danajský dar, cesta do pekla. A bohužel i pro lidi okolo. Ale Talent spojený s Pokorou je požehnání. Že talent není nutný, dá se nahradit pílí, víme všichni. Každopádně Ego (to v negativním smyslu, tedy „příliš silné ego“) zabíjí. V bojovém umění i ve freedivingu.

3) Přátelství. Podpora. V Bujinkanu mám spoustu dobrých přátel. Ale to je tím, že se jednak známe hoooodně dlouho, ale také tím, že k dobrému učiteli se stahují dobří lidé, a vznikají dobré, kvalitní vztahy. Povrchní učitel bude mít i povrchní studenty s povrchními vztahy. Takže ano, v bojovém umění mám přátele, ale není to pravidlo a cíl, ve skutečnosti jste vždy jen sám za sebe. Ve freedivingu mám buddyho. To je trochu jiné. To samozřejmě nemusí být přítel, ale je to na dobré cestě. A nikdy v tom nejste (nesmíte být!) sám. Sám se nikdy nepotápěj, je základní pravidlo.

4) Pocity. Martin měl pravdu, když říkal, že nemá rád hudbu do uší, protože posloucháme cizí pocity, místo toho, abychom poslouchali vlastní. Na cestě autem zpět nebylo hodně dlouho zapnuté rádio. Prožívali jsme to všichni.

Mí drazí učitelé, děkuji vám, že mi umožňujete následovat vás a učit se od vás. Učte se od nejlepších – to se mi zatím daří...

Mirek Čermák