Tak jsem se dneska vydal rychle na vrak….jen tak si tam rychle, po dvou dnech
kdy jsem učil kurz a skoro nepotápěl, taky užít svůj freedive…a hm, pár slov, o freedivingu, o všem kompletně a vlastně ničem dohromady...uvnitř.
Víš co, já ten freediving prostě miluju.
Já nikdy necítil velkou frustraci z toho, že něco nemohu – jako Radek
Broz, například, kterej celou zimu trpí, že je sníh a nemůže na kolo – to já
dycky vemu snb, nebo sněžnice, nebo jdu na umělou stěnu, plavat – absence
jednoho sportu mi maximálně umožní dělat víc naplno jinej sport…
Tady, na Bali, nemůžu jezdit DH na kole. Nelezu tady na skály. Jako ano, miluju
to taky, ale mám tu ocean před barákem…tak proč tam nebejt každej den…
Je to fakticky droga, hrozná droga.
Jako ano, známe to všichni z kola – ten pocit beztíže na dirtech, pocit
rychlosti ve vzduchu na gapech, když stříkáš jak švestkovej knedlík při
DH…známe to všichni, my co jsme přišli z DH kol.
Tak freedive. . .jsem na břehu, je mi lehce hlavobolavo, jsem unavenej, línej,
a tak nějak zralej na to jít si třeba číst…a tak jakoby „podrážděnej“ prostě po
probdělé noci stav, známe všichni…
Tak si vezmu bojku, ploutve, flašku vody a jdu na místo vstupu za resort.
Sednu.
Koukám na oceán.
Dýchám….zadržuji dech…pracuji s bránicí…přemýšlím…prostě jen JSEM.
Pak se proberu, když začnu vstupovat do vody.
Kopám směrem a oceán, vidím dno ve dvaceti metrech.
Klikám si bojku na lano, vedoucí z vraku.
Je příliv.
Houpe mě to.
Zavírám oči a koukám do sebe.
Dýchám.
Po..
ma..
lu.
Vidím modrou barvu – tenhle stav miluju, když je za víčky i před nimi…
A pak jdu.
Dolů…
Dvacet metrů, jsem u vraku.
Opouštím lano a padám směrem do podpalubí…tma se prohlubuje.
Lezu vnitřkem, je to tu stále z kopce, klesáš vlastní vahou níž a níž…
A pak se to rozsvítí.
Otravné hodinky pípají, že jsem klesl pod 25 metrů.
Vypínám je.
Chytám se za konstrukci podpalubí, vyhlédnu ven a uvolním břicho..
Koukám, defilé ryb, modročerné tmy a lehkosti bytí v nekonečnu.
Otravné hodinky ti pípají a říkají ti, že už jsi v podpalubí dvě a půl
minuty…
Nenávidím je.
Vypnu alarm.
Ale dobře, pomalu se začnu dekovat.
Mávám buddymu, že je vše OK, ale že budu muset jít…
A jdu.
Občas se zastavím, kouknu pod sebe, a přemýšlím, za jak dlouho se budu moct
vrátit..
Kouknu na hodinky. Skoro čtyři minuty.
Rozhoduji se neprodlužovat ponor, abych nemusel čekat 10 minut na hladině.
Jdu definitivně ven.
Protínám hladinu, a ten pocit toho prvního nádechu, je pocit znovuzrození…
Pro ten to taky dělám.
A víš…6 nádechů. Ukazuju že OK - šnorchl do pusy - a znova…
A u toho si uvědomím…že je mi již dobře.
Že už nejsem unavenej, ospalej, podrážděnej.
Že jsem vyléčenej.
A že mi běží čas….než se tam budu moct zase vrátit. A tak dýchám, nechávám se
houpat a koukám do modrých hloubek, abych se tam mohl co nejdříve vrátit...zavírám oči, a modrá zůstává...
Víš, je to kompletně jedno, co děláš.
Mě je kompletně jedno, co právě dělám.
Jestli jdu běhat, mluvím s kamarády, potápím se, nebo se líbám s holkou - všechno co dělám, dělám pro ten okamžik, na 1OO procent, naplno to žiju.
To je tajemství úspěchu, a spokojenýho života...
Hodně štěstí.
Martin,
Freediving
Instructors International
eMail : seven20@volny.cz
Freedive web : www.PimpYourLife.cz
Lifestyle MAG : www.720.cz
Skype : carys720
Mobile : +628 776 267 2094 (bali tel.number)
phone : +420 777 266 305 (czech tel.number)
