Pár slov na říjen uvnitř...

Skončil říjen, další měsíc našeho 12 ti měsíčního projektu podpory nemohoucích formou „korunoKilometrů“ a na mě je abych zase napsal nějaké shrnutí, zamyšlení.


Tentokráte je to spíš asi o stavu společnosti, ve které žijeme, a ve stavu mysli, který máme. A který bych rád tímto projektem změnil. Má to totiž přesah, tyto naše pomoci dětem, starým lidem, nemocným bližním – a to je to, o čem chci psát.

Podívej, jak to vlastně začalo :

" Mám rád sport. Vím, že někteří sportovat nemohou. Jsou nemohoucí. Děti na onkologiích, staří lidé. Budu běhat, a za kilometry vyberu od sebe koruny a pošlu jim to. Protože já mohu sportovat, a jiní ne. Mohu se hýbat, jiní ne. Mohu si žít svobodně v pohybu v mysli i těle, jiní ne."

To byl plán.

No jo, ale který sport je ten správný ? A který už ne ? Jaké sporty budeme vlastně přetavovat v ty koruny ? Myslel jsem, že je to jedno, protože nás stmeluje to, že sportujeme.

Odbočíme.

Příběh :

Tuhle jsem si tak běžel vojenským prostorem Ralska, a najednou slyším nezaměnitelný zvuk endurové motorky. Vyběhnu za zatáčku písčité cesty, radši u strany, protože já slyším je, oni mě ne. Vyjeli. Běžím u kraje, směji se na ně a dávám ruku nahoru a chci si plácnout High five. Zastavují. Plácáme si.

Chlapík se strašně diví, jak to že nejsem naštvanej. Proč bych byl ? Mě to nevadí, že tam jedou, proč by mělo ? Není to můj les, a je rozbitej od harvestorů, a hlavně, co je mi po tom ? Mám větší právo běžet po cestě, než jet po cestě ?

Přemýšlel jsem pak nad tím docela dlouho, zatím co jsem běžel dál.

Přemýšlel jsem nad tím i dneska, po jednom ataku na facebooku, nad tou nesnášenlivostí nás sportovců, vůči jiným z nás.

Cyklisti nesnáší bruslaře, ty nesnáší maminy s kočárkama, chodci nemaj rádi motorkáře, ty nemaj rádi autaře, ty zase hejtují kamioňáky, který by se mohli zbláznit když jede pomalej strejc ve fáčku na chatu. Tenhle je buzna v cyklodresu, snowboardisti ničí svahy protože šoupou bokem, další je petrolhedí blb, na skále jsou nýmandi co neumí vysápat 6a ať padaj do tělocvičny, pořád dokola.

Hrozně mě tenhle úhel pohledu a škatulka „dělám tenhle sport, mám právo na to a to a všichni ostatní jděte doprdele“ mrzí. Mrzí mě to, že si nemůžeme prostě jen plácnout, říct „have fun“ a běžet/jet/jít si to svoje dál.

Mrzí mě to proto, že já jsem biker, freediver, lezec, motorkář, kiter, pilot, i okruhový autíčkář a taky třeba běžkař. Já jsem to co v tu chvíli dělám ! A hlavně, mrzí mě to proto, že najedou přijde poznání, že všichni z nás, ať už děláme jakýkoliv sport, bychom měli být hrozně rádi, že můžeme. A přát to těm druhým. Ať už jakýkoliv sport, je to krásný, protože podle mě tohle všechno je MANIFESTACÍ SVOBODY V TĚLE I HLAVĚ. Svobody pohybu.

A já jsem chtěl, aby my, všichni, jako jedna velká rodina, bez hádek a nenávisti, jsme se spojili a přispívali na ty, co nemohou.

A to se díky vám děje. A možná, až do této chvíle, jste si neuvědomovali, že třeba nejen vašich naběhaných 89 korun za 89 kilometrů za říjen, ale i támhle Frantových 132 kč za 132 koleček v Pitlandu (ano, opravdu máme takového přispěvovatele) mají stejnou hodnotu – hodnotu příspěvku sportovce pro lidi, co jim tuto základní svobodu zdravotní stav vzal.

Já bych si strašně přál, aby tato podpora, kterou díky vašim příspěvkům děti na onkologiích, stařečkové na LDN a další naše cílové skupiny lidí dostávají, byla vyvážena pokorou k bližním svým okolo sebe. Ať už dělají cokoliv, baví se jakýmkoliv sportem, činností.

Vy všichni jste přispěli.

Jsme jedna velká rodina hybatelů – lidí co se hýbají, lidí co jsou zdrojem pomoci, lidí co jsou uvnitř srovnaní sami se sebou.

A abych se rozloučil citátem, i když je obtížné citovat sám sebe, ale občas snad řeknu něco moudrého… :

„Protože teprve tehdy, když budeme sami se sebou srovnaní a uvnitř dobrý, až budeme v souladu s podstatou vlastního bytí, teprve tehdy můžeme šířit dobro dál. Teprve tehdy, až bude těmi, ve kterých se vše sbíhá, kteří ani příliš neberou, ani příliš nedávají, teprve tehdy bude naše pomoc jako jedince světu - opravdová.“

Díky, že jste dočetli až sem.

Děkuji, že nám pomáháte.

Pomáháme tím i sobě.

Tam uvnitř.

Ma

hybatel projektu lidu České republiky #movefortheirlivestwelve

opět posílající 5000,- za mých 5000,- km v autě tento měsíc, ( hahaha) na číslo transparentního účtu : 2701915181/2010

D.Ě.K.U.J.I.