Tak tu mám nějaký to video z vody. Jojo – jak jsme to byli zahodit v Libereckym bazénu na známky pana profesora Čáryse. A pak takovou malou doplňkovou osobní story ze suchýho tréninku už v teple domova..
Pár hýbacích obrázku pro dokreslení atmosféry, jak vypadal ten „mokrej“ průběh kurzu na level 1 je tu nachystáno jen pro vás níže. A protože já se na statice v bazéně klepal víc než drahej pes v mrazáku, měl jsem po obdržení tréninkovejch tabulek na dejchání trochu obavy, že hned první trénink nedám ani náhodou. Druhej den pak doma, už v klidu a teplu, uléhám na postel – paradoxně nejnebezpečnější místo na světě (statisticky totiž v posteli umírá nejvíc lidí) a začínám se vyklidňovat, abych rozjel trénink na kapacitu plic. Říkám si, za jak dlouho to se mnou začne klepat, ale myšlenkama se vyklidňuju do takovýho stavu, že je vlastně všechno naprosto přirozený, nic se neděje a nejdou i při předposlední statice jsem v pohodě. Prostě nic se neděje a tak si řikám, že tu poslední teda zkusim protáhnout a uvidíme.
A tak to protahuju.
Na mě – poměrně výrazně..
Jsem z toho pak vysmátej jak hipík na Woodstocku (taky podstatnou část mýho high stavu dělá cé-ó-dvojka) ale po uklidnění si daleko víc začnu uvědomovat, jak moc se dá pracovat hlavou s ovládáním svojeho těla. Je to neskutečný. Prostě totální kontrola nad tělem a nad určitýma obranýma mechanizmama. Uvědomuju si taky ale, jak moc tohle všechno musí být v kontrole, aby to bylo stále OK.
Znám totoiž spíš ten druhej konec. Žvejknout se. Žvejknout se v bolestech a zapínat automat při tepech nad 180.
Tohle byla prostě nová a naprosto boží zkušenost.
A já?
Já chci víc..
