Okej, takže jsme doma…

Sedím si tak  vevlaku směrem na Linc, a dávám si v hlavě dopořádku ten sprint, kterej se posledních pár dní děl. Mno, tréning s partičkou na Blue hole je za náma, a na mě je, abych to nějak zhodnotil a aspoň se pokusil o tom něco napsat – a nebude se mi to psát lehce.

Proč ?

Protože to bylo jako sen…



Tak všichni lidičkové co byli na skills byli již u mě na kurzech, takže jde o „starý známý“ a musím říct, že lepší partiču aby člověk pohledal.
Odjez ale nebyl tak jednoduchej a idylickej, jak by se mohlo zdát.

Naše neopreny z Kanady stále visí kdesi v Mumbai, kam je kdosi omylem poslal a slovní a emailová přestřelka, kterou již dva měsíce vedu s Indií, British Airways, Canadou, a centrálou v Indii je na celej román. Výsledej je stále nula. Neopreny v pí*i, a 1OO tisíc v pr*eli, bych blinkal. Krásný studium lidské anatomie, což ?
Inu, ale dál. Do toho telefon od slečny Ivanky, že nemá pas, cca 10 h před odletem. Tak si dělá půlroční, kterej jí zase neuznávaj na veljet do Egypta, protože to je málo měsícu, a s platnotí pod pul roku tam neberou. Muhahahá, komedie.
Naštěstí aspoň já jsem v pohodě - ujímá se mě Martin Zajac z Apneamanu, a pujčuje mi od sebe z krámku svůj uplně novej vyvoněnej 5mm obleček, sice je Martin o 15kg těžší, ale jinak vypadáme podobně – fešáci a oba dohola.
Za tohle nemužu dost poděkovat, protože to je prostě vytaženej trn z paty. Díkuju !!


Inu, takže letíme a za 4 h jsme tam. Probíhá ubytovávačka, já bydlím s Mirlíkem, a Ivču hážeme klukům na pokoj. Když je jdeme za 3O minut navštívit, Ivča leží na posteli a nad ní se sklápí Míra se skalpelem a Petr to natáčí. Bože, to bude tejden. Muhahaááaááaáa…To že Míra skalpel miluje, jsme zjistili i na Egyptském letišti. Pronesl ho do letadla, jako nic...


Další den je první den ve vodě, tak se po počáteční seznamovačce hážeme do tága a mažeme jí rozpotápět na Islands. Klucí se s tím nemažou, Ivča taky moc ne, a sází tam pěkné zanořovačky, troch trénujeme kopy a čekujeme vyvažování, a proplaváváme co tu je. Odpolední sesions už na reefu v Dahabu před Lighthousem a pak již večerní obžerství, a do postelí – další den nás čeká Blue Hole.



Na Blue hole jsme tenhle tejden byli dvakrát. NA první i na druhé session jsme ladili především hloubky, já sejftoval, a študenti se činili… zahrál jsem jim pár blackoutů, opravil techniku kopu, zanořování, signalizací, a pak již jsme jen ladili a ladili, dokud mohli. Mohli až jsem čuměl. Každý den jsme měli dvě session ve vodě, pokaždé tak kolem 2h !!

Nebyli vůbec špatní. Petr si dal PB 32m, Míra taky ke třicítce, Ivča ladila NO hands, přičemž stále nejde uplně dobře, ale to se poddá…a Mirlenka měla tak ucpaný dutiny, což jí vyrobili schválně v práci, když zjistili, že jede na dovolenou, a naprskal na ní celej ansábl. Bomba.

Blue hole je stejně hodně specifická díra….je krásný tam ladit hloubky, když si tak dopadáš na konec lana k platu, a pak se rozhlídneš….ta díra má velkej potenciál a vidíš do Arch. Začíná se mi tam líbit, a doufám ,že tam jednou přijedu i  já na svůj tréning…ne jen jako instruktor a sejfťák – uvidíme…



A taky jsme byli na Bells. Proplaval jsem si tu ďuru tam i zpátky, pěkně tím průlezem v 25m, nebo kolik to tam je, a pak protože byly vlny takový, že by blil i Čanis, tak jsme se již jen tak plácali u reefu. Na rýfu se stejně děly věci – např Ivča je odté doby nazývána „útesovou ucpávkou“ a nebo taky „špuníkem“….mno a hádejte proč. Radši mlčím. : )

Po večerech jsme dělali video koučing, ale jen zlehka  většinou jsme totiž byli tak přežraní a unavení ( každej den dva ponory) že na moc víc nezbýval prostě čas. Soužití študentů bylo příkladné – všechny bolel neustále břuch od smíchu, protože ti dva kluci jsou děsný komici. Nebudu o tom psát, protože to je nepřenosné…



Inu, a zlatý hřeb sklils sessions ? Samo poslední den. Canyon, před naším hotelem. Ten poslední den sedlo vše jak mělo. Nebyly vlny, bylo skoro bezvětří, nám šlapaly dutinky a my mohli udělat cokoliv. Každé ráno jsme se rozcvičovali cca 30 – 45 min jógou kterou jsem jim občas trochu přivostřil, abych viděl, jak jsou vydechlý, a po téhle akci se šlo na baštu a pak do vody.



A tenhle poslední den – jak jsem již naznačil, to prostě sedlo všechno.

Nejdřív jsme proplavali tu mělčí jeskynní část – vlez je v 16h a výlez  trochu níže, a když jsme to kompletně dali tam i zpět, šlo se na exploraci hlubších částí jeskyně. Vlez do nich je ve 2O ti metrech, takže už to není uplně dětská hra, ale naše točení se aka safety, bylo příkladné a my tam padali stále hlouběji a hlouběji.

Nakonec jsem prolezl i tu nejhlubší část a vylezl tou nejmělčí, což už byl pěknej skoro 2 minutovej ponor neobjevenou částí jeskynní, a hloubkou kolem 3O ti metrů, takže tohle jsem již klukům nedoporučil, ale jinak dali naprosto vše a s přehledem.



Inu, a mnoho dalšího – ale to bych už opravdu seděl u klávesnice ještě v Linzi, a já taky musím vystupovat, někdy…víte co ? Abych psal dál….je zbytečný.

Měli jste tam být. A zažít to.

Takže třeba přístě ?
Teď je neděle večer a já vám nastavuji tenhle report se spoustou fotek ode mne, Míry, Petra, Ivanky a Mi.
Jestli mi budete chybět ?
Hm…nebudete – protože to by znamenalo, že se loučíme – a my se neloučíme. Dáme brzy zase nějakou společnou akci.

Při který bude vše znova. Bude to na free. Budou to nočáky. Švýcarský řeky…bude Vir a bude Bali. A my budeme, i s váma při tom. Tohle je to, o čem jsem snil. Že prostě budeme dělat free v komunitě. Všude, pořád, kdykoliv vymlaskneme jakoukoliv louži, zanoříme lom, prozkoumáme věci. Že se budeme bavit. Všichni dohromady.
A že to bude jen…za jeden nádech.
Na nádech.


Tak brzy, někde.

DĚKUJI
Ivče,
Mírovi,
Petrovi,


A především Martinovi Zajacovi za velikou pomoc….
A kdyby jste chtěli...je mnoho možností jak čuchnout k freedivingu.
Vypsal jsem toho dost.Takže ?

Díkys.
A brzičko…

naviděnou.

Martin a Mirka
zima, 2014