CO JSME ?

CO JSME ?

22. 8. 2015 Blog
Martin
Autor
Martin Cheníček

Změna…
Již to samo slovo v nás vyvolává jakési chvění, zadrnkání struny někde hluboko v nás, vzrušení z poznávání…něčeho nového…
ZMĚNA.
Pro mnoho lidi nepostradatelná součást vás samotných.
Někteří z vás jí ve svém bytí chtěli tak moc, že přijeli.
S otevřenou myslí a očima, přidat si modrou barvu do života.

A o tom tu budu psát. O změně.



Je tma.
Zavřené oči nemají obzor, vše tone v přítmí, pocit váhy starostí světa ještě není na pořadu dne, nedefinován v tomto stavu nebytí.
Plavete ve vodách života.
Vznášíte se ve stavu beztíže, v kapalině ne nepodobné mořské vodě.
Nedýcháte.
Potápíte se do sebe, žijete více uvnitř, než venku.
Světlo. Je tu konec. Nebo spíše, nový začátek.
Otvíráte ústa. Svaly kolem dýchacího aparátu se roztahují, v hrudním koši vznikající podtlak žene vzduch dovnitř vašeho těla silou rozjetého vlaku. Opojný kyslík vletí do plic a vy najednou zažijete ten nádherný pocit z prvního nádechu.
Statika ? Nikoliv.

Narodili jsme se.


Na začátku nevíme nic, nevíme jak, nevíme proč. Umíme dýchat, jíst, pít. Tak začal život každého z nás, jako dítěte. Okolí, rodiče, první vjemy, jaksi přirozeně se nový človíček začíná učit..novým věcem, rozšiřujícím nejzákladnější schopnost člověka – přežít.
Mechanismus jako je tento, nás provází celým životem, od narození, přes základku, sporty, až po maturitu, vysokou…a celý život.
Tímto učícím procesem, postrádajícím především ve svých „školou povinných aktivitách“ jakoukoliv kreativitu a seberealizaci, se v nás bohužel ztrácí jakákoliv ochota, učit se novým věcem. Když konečně vyleze člověk z toho 2O ti letého martýria studií, je znechucen a již…prostě…nechce.

Chce se zastavit, aspoň na chvíli.


Nebo si to aspoň myslí. Po nějaké době však pocítí jakýsi vnitřní neklid. Neboť nutnost učit se je pevně zakořeněna v naší DNA a tato aberace školským systémem vytvořená, nás nutí jít proti své přirozenosti – nutí nás stát na místě. Nekteří toto pocítí brzy, někteří později, někdo celý život proklopýtá s pocitem, že mu něco chybí, ale definovat co, nezvládne. Tady přicházíme na scénu my. Protože….

Co my vlastně v těch týdnech s vámi děláme ? Co je mým hlavním úkolem ?

Zvrátit tento proces odmítání. Namotivovat vás ke zvídavosti. Poskytnout vám mechanismy a dráhy budící chuť se opět začít vzdělávat. Neboť je to vaší součástí. Touha se učit. Jít dál. Touha cítit…

ZMĚNU.


Přijeli jste k nám, opět, plní chuti přidat něco do vašeho života. Jsem potěšen, a cítím obrovskou zodpovědnost, za to že jste věřili, že my s Mirkou, jsme ti, kteří vám mohou ukázat kudy, říci jak, vysvětlit proč – JÍT DOPŘEDU, DÁL.

Freediving, joga, dechové techniky, fyziologie, zdraví – tak rád učím tyto věci další lidi okolo mě. Proč, je zřejmé. Freediving je místo, kde se vše sbíhá. Ve vás, ve vašich tělech, myslích. Saháte si na dno své duše, prožíváte své pocity nevíry, odmítání, smlouvání, přijetí…učíte se porozumět především sami sobě, a tím nejlepším učitelem nejsem já, ale je oceán, voda.
Ona vás učila prvních 9 měsíců, ona vás tvoří a nyní se do ní vracíte. Neexistuje lepší mentor, než oceán. Dává vše. Já jsem minoritní, já jen vysvětluji. Učí vás o hloubkách v sobě. Já otvírám dveře uvnitř vás, vyplňuje je voda života.

Přijeli jste.
Přijali jste.

Co je měřítkem toho, že jsem uspěl ?

Měřítka ?
Někteří chtějí metry, někteří čas pod vodou strávený. Co je hodně…je to metr, dva, dvacet, sto dvacet ? Je to minuta, dvě, dvanáct ? Měříme sami sebe podle hodnot, které někdo jiný vymyslel a určil, jako stupnici čehosi… Snad Úspěchu ? Cítíte, jak moc je to nelogické, jak moc je to zcestné ?

Ani já toto nepřijímám, nejde mi u vás o časy, metry.

Pochopil jsem již před lety, že jediné o co jde, je aby uvnitř té schránky, která kdysi byla čistá a nepopsaná, byla radost, smích v očích, aby jste vevnitř, tam kde sídlí Člověk, byli KLIDNÍ. Měřítkem toho, že jsem uspěl, jsou drobné detaily, které mi utkvěly v paměti. Rozdíly prvního a posledního dne. Smích Vojty po neuvěřitelné statice, slzy v očích některých – emoce – čas na všechny ty pocity, které jste se opět učili přijímat, poslouchat svou duši. Radost z poznání nového. To, když v dešti odejdete na moře, sami spolu, učit se to, co vám nejde… protože chcete se učit. Už zase ANO. Cítím to.

Přijmout sami sebe, přestat se vevnitř prát, jedině to je cesta, která vám umožní HLOUBKU. Jakoukoli. Tu v metrech, časech…nebo tu v sobě. Nenoříme se nyní již jen do oceánu vně, ale i do oceánu v sobě. Do svých hlubin, uvědomujíc si vlastní dno, své limity. Teprve pak se člověk posune. Stagnace vedoucí k degeneraci je nahrazena pokrokem, vedoucím k rozvoji člověka. Začínáte se opět probouzet, uvědomovat si, že můžete dosáhnout čehokoliv, tam vevnitř.

To je to, co vám freediving dá. Zkoušení statik a noření se do nitra své hlavy a duše, poznávání hloubek při překonávání sami sebe v oceánu – toto vás učí pokoře, díky níž pak přijde KLID.


Marcus Aurelius kdysi napsal „haiku“, které jsem si zapamatoval. Opakuji si ho jako mantru, vždy, všude, protože myšlenky člověka který je tisíciletí již jen prachem, mají sílu dávat to, co si beru jako měřítko, že jsem uspěl. Dávají klid.
Tento týden, jsem uspěl. Další výzva je přede mnou. Dalších 1O lidí.
Jsem tu. Stojím tu, pevně, s chutí dát ze sebe maximum, pocítit úspěch skrze vaše pocity.

Za to co jsem, vděčím vám.

„BUĎ KLIDNÝ.
NEBOŤ VŠE JE V SOULADU S PODSTATOU SVĚTA
A ZANEDLOUHO BUDEŠ NIC A NIKDE.
UŽ JSI TAM BYL.
O NIC NEJDE.“

Marcus Aurelius,
hovory o sobě.

DĚKUJI.
Martin,
Pimp Your Life. cz




Martin
Článek pro vás napsal
Martin
Více článku od autora

Jsem Martin Chenicek, a freedivingem se zabývám již roky. Prošel jsem si za svůj život mnoha sporty na vrcholové úrovni, plavu maratony, běhám kolem 100 km týdně, lezu po skalách, závodil jsem 10 let na snowboardu a sjezdovém kole, skáču z letadla a jezdil jsem závody na silničních motorkách. Jsem člověk, který sportu a jakékoliv činnosti v pohybu, dává ve svém životě první místo.

RYCHLÝ KONTAKT