Tak jak už jsem mnohokrát zdůrazňoval, freediving má mnoho podob. Někdo honí
výkony, a MČR je pro něj vším, někdo se soustředí na hloubky, či časy při
statikách dosažené, a jiný zase chce být jen ve vodě, jedno jak. Všechny formy
jsou skvělý. Všichni děláme ten nej sport.
Já se soustředím na „aplikaci freedivingu“. Kdekoliv, kdykoliv, jakkoliv s kýmkoliv.
Chci s vámi a freečkem cestovat, kolem světa, na nádech.
Chci vám přinášet rozmanitost.
Tímhle výletem, se nám to určitě povedlo.
Více uvnitř.
Tak myšlenka potápění v horách ve mně vzklíčila poprvé asi v době, kdy jsem uviděl první ledovcové jezero, a zvyklý na české hnusné tmavé lomy, jsem si řekl – tak tady by to mohlo být ono. Když jsem se pak při našich bikových roadtripech dozvěděl, že švýcarsko nabízí mnoho, a to dokonce nejen v jezerech, ale hlavě ŘEKÁCH, byl směr již jasně daný.
To musíme zkusit.
Shánění materiálů o přesných lokalitách bylo docela složité, protože i když tu asi pár lidí již bylo, souřadnice nemá vlastně nikdo...nevadí, neprocestoval jsem hory jižní Francie na vlastní gumy abych se zalekl nějakých dvou údolí v jednom kantonu Švýcarska. Směle do toho, Martine.
Co složité nebylo, bylo shánění lidí co na trip pojedou. To jsme nečekal. Hned jak jsme to vypsali, jako roadtrip za freečkem v řekách, hned se přihlásili dva kousky – Petr a Roman, a posleéze přibyli ještě Jenda a Honza, Andy a Ali. Já a Mirly jako velitelé, a směle do toho.
Švýcarsko je pekelně drahý stran ubytka, takže mě moje cena 4900,- pro studenty/roadtripery trochu vyškolila, neboť akce aka 500 euro za ubytko nebyla ničím výjmečným. Nakonec jsem to nějak splácal dohromady a do ceny jsme se vešli. Ale příště – si snad radši půjčíme megaobytňáka : )
Jednoho jsme měli, a postavil jsem v něma obyjeváček pomocí šroubováku a ruční pilky. Postel 2/2 a kuchynku z T5, namontováno za 5 minut a už vyzvedáváme študenty v Praze. Cesta držím plyn zlehka, to auto jede jak kráva a i přes ty hory a 120 kmh si to bere užasných 9,5 litru pekelně drahé švýcarské nafty.
Celou cestu leje, a trochu s obavami sleduji co se bude dít s hladinou řek.
To je taky to jediné, co tě tady může stopnout – hladina řek, která muže vystoupat až o 2O metrů výše (fakt – kdyby jste viděli fotky Ponte Brolla při tání, nechápete. Most, pod nímž jsme potápěli, je ve výšce přes 2Om a hladina při záplavách je těsně pod ním…)
Naštěstí, a to jako fakt, jsme měli zaplacený počásko. Takže ve středu při příjezdu do Avegna (cesnice na Maggia valley) leje, jenže mi se po ubytku a přespání budíme do jasného slunečného rána, kdy teploměr už v 9h ráno ukazuje 16 a během dne se vyšplhává na 23C. Pecka.
Jedeme tedy na první z vyhlídnutých lokalit, což je Ponte Brolla již výše zminovaná, na Maggia valley. Tady těsně před Ponte slejzáme dolů, nacházíme soutěsku a jdem smočit palec, jestli je vše ok.
Trochu nám tuhnou úsměvy. Voda má 10 spt a není to prdel. I když vlastně jo, je, protože když tam skočíš…začne zábava.
Protože jsem už v proudech něco napotápěl, dávám nějakej breefing, aby mi nelezli do skulin, kam zanáší proud, aby se drželi prostředkem, a vynášeli se do tůní bokem, kdyby byla krize…všichni jsou ready a my se tam cachtáme, dle možností a stupně tělesné zmrzlosti, kolem hodinky.
PS : šílenci v yamamotech i déle : )
Následuje chilloutek a sušení a ohřívání na sluníčku. Dneska to nějak nehrotíme, a odjíždíme odpoledne zpět na apartmán (kterej máme fakt blizoučko a dokonce se mu na zahradu vešel náš autobus) a odpoledne následuje hodina jogy. První hodiny jogy učím fakt nerad, ale teorie a nácviky dechových technik, cviky na roztažení uvolnění hrudníku, a principy a mechanismy jsou základ, na něž se pak již dá stavět jakékoliv cvičení…well done.
Odpoledne také odjíždíme do udolí Vesacza kouknout na další lokalitu, kterou chce udělat v pátek. Nacházíme jí, je boží, fotíme fotky do katalogu „Redneck and Beauty“ a už se těšíme na další den.
Večer následuje výživa, u níž baštíme ty naše šlichty :)
A spát.
Další den je teda ještě krásněji, teplotoměr se šplhá na 25C a my jí mažeme do Vesazca – Lavertezzo. Románský most, tak známý z fotografií na gůglu, je ve skutečnosti ještě mocnější a jeho zábradlí u kolen nevzbuzuje zrovna velkou důvěru.
Zde je to na freediving jako stvořené. Kaňon s nádhernýma žulovýma stěnama, vyhlazenýma tínám a věky téhle řeky, nijak rychlý proud, a slunce pálící do skal na nichž se před/po ponorech válíme – BEST.
Hloubka v téhle lokalitě je krásných 8-9 metrů, a když skočíš na začátku „lokality“ pod vodu, jedeš jak ve vlaku až na konec, aniž bys jedinkrát kopnul, a jen se vyhýbáš jak letadlo kamenům roztroušeným po dně…
Nakonec nacházíme i jeden průlez, takže se hrabem uzkou dírou, víříme písek, a jsme šťastný jak malý děcka. Někteří z nás jsou však ještě nenabažení, takže následuje hecunk, a odchod nahoru na most, kde za mohutného povzbuzování : „buzno, buzno !!“ víš, že si to rozmyslet nesmíš.
A David a Jen se nerozmýšlejí, a plácaj tam tu vejšku. Nechápu nic, a sklízí zasloužený potlesk publika, které nechápe co to přijelo za UKáčka.
Nikdy není pozdě mít štastné dětství !
Sušíme se a odjíždíme po žrádýlku na další lokaci, což je zpět v Maggia river, kde to teda již neí takové ono, ale chceme dát dva ponory, takže dáváme. Proud je tu silnější, a zátočiny mocnější, bouldrujeme po dně a schováváme se do zákrytů za kameny, prostě blbneme až do 19h veče, kdy konečně volíme strategický ústup na Apartmán. Tenhle den byl fakt našlapanej.
Večer párty a povídání o free ve všech jeho podobách. Kluci už mají taky něco napotápěno, takže ladíme společný zážitky, a tréningy, a vůbec vše okolo free. A o půlnoci spinkati. Zítra nás čeká poslední den potápění – a pro úspěch dnešního skákání do vody jsme připravili na sobotu naprostou lahůdku !
V sobotu tedy jedem na místo na Maggii, kde se pořádají závody Red Bull Cliff dive. Prostě skoky do vody. Když skoky do vody, tak tam musí být hloubka, a někteří z nás chtějí hloubku v řece – proč tedy ne !
Po chvíli pátrání to nacházíme. Jediným úskalím je to, že je to přesně pod výpustí elektrárny, a varovné cedulky, že že otvor 2 x 3 metry začne kdykoliv chrlit vodu, kamení, a bahno některé z nás malinko psychicky deptá : )
Nicméně slunce svítí, v horách neprší, proč by se jako měla řeka náhle zvednout, nevím, takže velím : „K vodě!“ a bouldrujeme trojkovým terénem k úpatí přehrady. Stojíme cestou dolů na hraně skoku a můžu říct, že ti cliffdiveři zřejmě trpí jakýmsi poškozením mozku. Protože, tohle, ehm – 25m – je moc.
Dole je to ale fakt Maggické. Ticho, jen kapky vody, a sem tam šumení potůčku, a do toho tůň jak z Pána prstenů, prostě nádhera. Teplota vody je trochu příjemnější (o stupeň, hehe) a tak opět pryž a prozkoumat to tady.
Probíhají sázky, jak to asi bude hluboký, což nakonec není tak moc, jak někteřé (hahaha, 30m) tipují. Na dně nám vzpomínky na Orlík evokují dva jutové pytle s podezdřelým obsahem, ale jinak je to krása – viditelnost parádní a dno má dokonce svou „jeskynní atmosféru“ s Haloclinou jak z Mexica.
Tady Andy natahuje Slackline, takže chodíme, potápíme, opalujeme se, a celkově se bavíme. S Mirly procházíme ještě tůně dál po proudu, a nacházíme nádhernou duhu za vodopádu na dosah ruky…využ jste si někdy sáhli na duhu ? My ano…
Kluci dávají dva ponory, blbnou jak malý a nakonec nás zažene až přicházející pozdní hodina. Balíme se teda, a s únavou, ale spokojeností na maximu opouštíme tuhle poslední nádherou lokalitu.
Odjíždíme zpět do Apartmánu, den se připozdívá, a počasí se lehce mění. Dnešek byl naším posledním dnem tady, a posledním dnem, kdy bylo hezky. Od neděle již hlásí déšť. Neskutečné, jak to vyšlo…v podstatě, na hodiny. Po příjezdu na apartmán začíná pršet…
Večer se dělá krásně a tak naposledy sedíme venku a povídáme o životě ve zvuku lidského dechu. Poslední doušek a spát. Zítra jedeme domů…
Odjezd v neděli je ve znamení pohody. San Bernardinu pass nás trochu zaskakuje teplotou, a dává nám najevo spolu s deštěm, že jsme měli veliký štěstí na počásko. 4 dny slunce a teploty 25 stp, když v ČR je 9 a tma…bylo neuvěřitelné.
Nasazujeme tempomat, já spím za volantem a dodž nás veze zpět do reality z magie švýcarských řek a hor.
Závěrem pár vět ode mne…
Tenhle trip…se povedl – díky skupině moc fine lidí, která tam s námi jela. Díky počasí, který bylo best a řece, která dala co mohla, abychom byli spokojený. A pro mě osobně – opět splněný sen. Potápět se v řece, a za sebou mít zasněžené horské štíty, a na pláži deku ve vyhřátém písku…větší kontrasty jsem ještě nezažil.
Jsem obohacen.
Děkuji.
A zase někdy, něco, trochu jinak.
Vy s námi.
My s vámi.
Martin a Mirka – Ma Mi team.
Květen, 2014
