Tak máme za sebou běžecký kemp – a je na mně, abych vám opět napsal, jaké to bylo.
Běhání učím od roku 2014, ale poslední dva roky jsem od něj trochu ustoupil, protože jsem se rozhodl věnovat víc jiným aktivitám. Když mě ale letos v lednu několik studentů oslovilo s tím, že by je běžecký kemp moc zajímal a jestli bych ho pro ně neudělal, řekl jsem si – proč vlastně ne?
Po návratu z Indonésie na konci dubna to pro mě byla velká výzva. Měl jsem 30 dní na svou vlastní fyzickou přípravu na běhací kemp, který sice není o velkých objemech kilometrů, ale zato je fyzicky i mentálně náročný – neustále ukazuji špatné styly, vysvětluji, jak to nemá vypadat, zastavujeme se, analyzujeme... Je to často mnohem náročnější než uběhnout maraton. Dal jsem to, a mohlo to vypuknout.
Akce začala už v pátek dopoledne. Kolem 11:00 až 11:30 jsme se všichni sešli a pustili se do práce. Povídali jsme si o historii běžeckých zranění, jak často kdo běhá, jaké má cíle, za jaký čas běhá své trasy a co vlastně od kempu očekává. To jsou informace, které jako instruktor potřebuji znát ještě před tím, než kemp naplno začne.
Pak jsme si dali dvakrát tříkilometrový okruh, kde jsme natáčeli techniku běhu každého účastníka – před a po doběhnutí. Následné rozbory videí jsou nedílnou součástí všech mých kempů, protože vizuální zpětná vazba je klíčová. Večer jsme kvůli chladnému počasí zatopili v tělocvičně a pustili se do diskuze nad tématy, na která během dne nebyl čas – plánování běhů, skládání tréninků a další metodické detaily.
Sobota byla zaměřena na praktickou aplikaci prvků lehkého běhu. Procvičovali jsme kadenci, náklon, práci s rychlostí, rotaci pánve, horní část těla a samozřejmě dýchání – a to vše na krásných trailech okolo Osečné. Bývalý vojenský prostor Ralsko je pro běhání naprosto dokonalý. Měkký podklad – písek, jehličí, lesní cesty – a k tomu panoramata, potůčky, vodopády a pískovcové skály. Prostě nádhera.
Po zhruba osmi až devíti kilometrech jsme se opět vrátili do našeho areálu a hned jsme se vrhli na teorii a práci na technice. Večer jsme si ještě jednou ověřili výsledky svižným během k pramenům řeky Ploučnice. Pak už následovalo grilování a kolem desáté večer jsme všichni padli do zaslouženého spánku.
A neděle? Ta u nás bývá vždy návratovým během. Společně jsme se přesunuli autobusem jak za studentských let na začátek trailu návratového běhu do Stráže pod Ralskem a během tříhodinového přesunu (pomocí našich nohou) přes bývalý vojenský prostor jsme pokračovali v technických cvičeních – běh bokem do prudkých kopců, běhání na boso a další prvky. Byl to intenzivní den. Ať už šlo o výhledy, nebo únavu – všechno jsme vnímali naplno, všemi smysly.
Po návratu do kempu následovalo ještě protažení, povídání o běžeckých zraněních, prevenci, suplementaci a možnostech dalšího tréninku i hodnocení pokroku. Kolem druhé až třetí hodiny odpoledne kemp skončil.
A závěrem?
Nemohu dostatečně vyjádřit, jak moc mě to celé obohatilo. Jsem rád, že mě Dan na kurzu v lednu oslovil s tím, jestli bych znovu neudělal běžecký kemp. Byla to pro mě výzva – a právě tenhle druh kempu jsem vždy učil nejraději. Vidím v něm největší posuny.
Musím opravdu pochválit všechny své studenty za to, jak poctivě pracovali na stylech, které jsem jim ukazoval a vysvětloval. Byl to neuvěřitelný pokrok – a naběhané kilometry jsou toho důkazem. Za posledních 48 hodin jsme uběhli přes 30 km. A to tu byli i lidé, kteří běh nemají rádi, nebo jim nejde, nebo je bolel, nebo teprve začínali.
Bylo to skvělé. Skvělá parta a skvělý pohyb tímto světem, který tak miluju. Roztočili jsme planetu vlastníma nohama – a budeme to dělat, dokud budeme moct.
Jen jsme tomu teď přidali lehkost.
A o to jde.
S velkým poděkováním všem, kdo tam byli –
Martin
